Akt první

Mick: (Je sám v pokoji. Sedí na posteli oblečen v kožené bundě.)
Ticho.
(Pomalu se rozhlíží po pokoji, prohlíží si jednu věc po druhé. Dívá se nahoru na strop a zírá na zavěšený kbelík. Přestane. Dál tiše sedí, kouká dopředu.)
Půl minuty ticho.
Bouchnou dveře a jsou slyšet tlumené hlasy.
(Otáčí hlavu. Vstává, jde tiše ke dveřím, vychází ven, tiše dveře opět zavírá.)
Opět jsou slyšet hlasy. Přibližují se a ustanou. Dveře se otevírají. Vchází Aston, za ním Davies, který se těžce belhá. Aston má na sobě tvídový kabát, pod ním otrhaný tmavomodrý proužkovaný oblek, jednořadový, svetr, vybledlé tričko a kravatu. Davies má na sobě obnošený hnědý kabát, beztvaré kalhoty, vestu, nátělník, ale žádnou košili, a sandály. Aston strká klíč do kapsy a zavírá dveře. Davies se rozhlíží.
Aston: Posaďte se.
Davies: Děkuji.
(Rozhlíží se.)
Uff…
Aston: Moment.
(Dívá se po židli, až uvidí jednu ležící na boku na koberci před krbem a vyrazí pro ni.)
Davies: Uff… Už dlouho jsem si pořádně nesedl… Už pěkně dlouho jsem si dobře neposeděl… Co vám mám povídat…
Aston: (Přisunuje židli.)
Tady je.
Davies: Měl jsem tam v noci desetiminutovou přestávku na čaj a nenašel jsem ani jednu židli. Všichni ti Řekové seděli, Poláci, Řekové i černoši, všichni ti cizáci ji měli - a já na ně musel pracovat.
Aston: (Sedá si na postel, vytahuje tabák a papíry a začne si balit cigaretu.)
Davies: (Sleduje Astona.)
Všichni ti černoši ji měli, černoši, Řekové, Poláci, spousta z nich, zacházeli se mnou jako s otrokem. Když na mě včera vyjel, tak jsem mu to řekl.
Pauza.
Aston: Posaďte se.
Davies: Jo, ale napřed se musím - víte co - musím se rozepnout. Už jsem to mohl udělat dole.
(Hlasitě vykřikuje, praští pěstí do země, otáčí se k Astonovi zády a kouká do zdi.)
Pauza.
Aston: (Zapaluje si cigaretu.)
Nechcete si ubalit taky jednu?
Davies: (Otáčí se k Astonovi.)
Co? Ne, ne, cigarety nikdy nekouřím.
Pauza.
(Popojde dopředu.)
Ale jestli vám to nebude vadit, vzal bych si od vás trochu tabáku do dýmky. Můžu?
Aston: (Podává mu plechovku.)
Samozřejmě, jen si berte.
Davies: To je od vás milé, pane. Vezmu si jen tolik, abych si naplnil dýmku.
(Vytahuje dýmku z kapsy a plní ji.)
Taky jsem měl plechovku, ještě… ještě před chvílí. Jenže někdo mi ji shodil na Velký západní.
(Natahuje ruku s plechovkou.)
Kam to mám dát?
Aston: Vezmu si ji.
Davies: Když na mě včera vyjel, tak jsem mu to řekl, že jo! Slyšel jste mě přece, nebo ne?
Aston: Viděl jsem, jak si vás podával.
Davies: Podával? Mě? Takovej parchant, navíc starej jako já - já jsem večeřel s nejlepšími!
Pauza.
Aston: Jo, viděl jsem ho, jak si vás podával.
Davies: Všichni tyhle hajzlové se chovaj jako prasata, kamaráde. Možná jsem byl pár let na ulici, ale jsem čistej. To mi nemůžete upřít. Já se totiž udržuju. Proto jsem taky odešel od svý ženy. Čtrnáct dní po svatbě - ne, počkejte, tolik ne - sotva týden, zvednul jsem pokličku od pánve - a víte, co tam bylo? Hromada špinavýho spodního prádla! V pánvi na zeleninu! Proto jsem od ní utekl. Od tý doby jsem ji už neviděl.
(Davies se otáčí, přechází po pokoji, až se ocitne tváří v tvář soše Budhy stojící na sporáku. Podívá se na ni a otočí se.)
Taky jsem jedl z těch nejlepších talířů, ale už nejsem žádnej mladík. Pamatuju si, že jsem byl stejně šikovnej, jako tihle všichni. Neměl jsem žádný úlevy. Ale už to není, co bejvalo. Měl jsem pár záchvatů…
Pauza.
Přibližuje se.
Viděl jste, co se stalo s tamtím?
Aston: Chyt jsem jenom ten konec.
Davies: Přišel ke mně s kýblem odpadků a chtěl, abych je odnes! To ale není moje práce, vynášet odpadky! Na to tam přece mají kluka! Moje práce je vytírat, leštit stoly, občas nějaký to praní - ale žádný vynášení odpadků!
Aston: Uff…
(Přechází doprava k topinkovači.)
Davies: (Jde za ním.)
No dobře, i kdyby to byla moje práce! I kdyby byla! Co je tohle za člověka - přijde si ke mně s kýblem a hned by mi dával příkazy! Jsme přece na stejný úrovni! Není to můj šéf, není nic víc než já!
Aston: A co byl, Řek?
Davies: Ne, tenhle byl ze Skot. Byl to jasnej Skot.
Aston: (Aston se vrací k posteli s topinkovačem a začíná rozšroubovávat zástrčku.)
Davies: (Následuje Astona.)
Však vy jste ho viděl, ne?
Aston: Jo.
Davies: Řekl jsem mu, co má udělat s tím svým kýblem, však jste to slyšel, ne? Podívej, řekl jsem, jsem starej člověk. Vždycky nás učili, jak se máme chovat ke starejm lidem. S úctou! Nás vychovávali ke správnejm zásadám! Kdybych byl jen o pár let mladší, tak… tak bych tě přerazil vejpůl! To bylo potom, co mě šéf sprdnul. Prej že dělám moc velkej rozruch. Rozruch! Já! Podívejte, řekl jsem mu, mám taky svoje práva. Tohle jsem mu řekl. Možná jsem byl nějakou dobu na ulici, ale nikdo nemá větší práva než já. Tak taky chvíli hrajte fér! Ale stejně na mě vyjel.
(Sedá si na židli.)
To je teda místo.
Pauza.
No kdybyste tam nepřišel a toho Skoťáka nezastavil, byl bych teď nejspíš v nemocnici. Kdyby mě praštil, tak si rozbiju hlavu o chodník. Ale já ho dostanu. Jednou si ho podám zase já. Až se tam zase někdy dostanu.
Aston: (Přechází ke krabici pro další zástrčky.)
Davies: Nestaral bych se tak, ale nechal jsem si všechny svoje věci tam, v zadním pokoji. Všechny v jedný tašce. Vsadím se, že se v nich teď hrabe.
Aston: Někdy tam skočím a vezmu vám je.
(Vrací se k posteli a začíná opravovat zástrčku na topinkovači.)
Davies: Jinak, moc vám děkuju, že jste mě nechal… trochu si u vás odpočinout… těch pár minut.
(Rozhlíží se.)
Tohle je váš pokoj?
Aston: Jo.
Davies: Máte toho tu hodně.
Aston: Jo.
Davies: Muselo to bejt pěkně drahý… dát to všechno dohromady…
Pauza.
Je toho tu fakt dost.
Aston: Je toho dost, to máte pravdu.
Davies: Tady spíte?
Aston: Jo.
Davies: Cože, v tomhle?
Aston: Jo.
Davies: Bylo by lepší nebejt v tom průvanu.
Aston: Není to tak zlý.
Davies: Ale mohl byste se posunout. Je to hned něco jinýho.
Aston: Proč ne.
Davies: Jenom samej vítr.
Pauza.
Aston: Jo, když se zvedne vítr…
Pauza.
Davies: Tak…
Aston: Hm…
Pauza.
Davies: Fouká to docela dost.
Aston: Jo…
Davies: Jsem na to docela háklivej.
Aston: Vážně?
Davies: Vždycky jsem byl.
Pauza.
Máte ještě další místnosti?

Autor článku: Tomáš Krajča
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí